Knihtisk

Knihtiskem rozumíme tisk z výšky vynalezený Johannem Gensfleischem, zvaným Guttenberg, kolem roku 1440. Klasický knihtisk znamenal odlévání jednotlivých liter, jejich sazbu (nejdříve ruční, později strojovou) a samotný tisk (nejdříve pomocí jednoduchého vinařského lisu, později na dokonalejších strojích). Do Čech se knihtisk dostal ještě před rokem 1468, kdy byla v Plzni neznámým tiskařem vytištěna první kniha, Kronika Trojánská.

Dnešní knihtisk je zpravidla z pevné tiskové formy. Dříve bývaly knihtiskové štočky, tedy podklady pro tisk obrázků, ať pérovek (kreseb zhotovených původně perem - odtud název pérovka) či autotypických (tímto termínem se označují obrázky, například fotografie, u nichž jsou jednotlivé odstíny barvy nahrazeny velikostí tiskového bodu a poměr potištěné a nepotištěné plochy nám díky nedokonalosti lidského oka dává dojem plynulých přechodů z tmavých do světlých partií obrázku), převážně na bázi zinku, dnes převládají polymerové štočky. Knihtisk je obzvláště vhodný pro jednobarevný tisk (nejčastěji černou barvou), například potisk obálek, tisk vizitek a podobně. Štočky obdobné těm pro knihtisk se rovněž používají pro výrobu slepotisku. Možnosti a uplatnění knihtisku v poslední době klesají, i když je tato technologie v některých jednotlivých případech cenově výhodná. Působnost knihtisku se pomalu přesouvá do speciální polygrafické oblasti - tou je například zhotovování výseků zejména pro účely obalové techniky, částečně i v reklamě a propagaci.